Naši první appllíci

Začnu tím, že jsme doma měli vždy psy. Když nám loni - 13. května 2010 zemřela naše milovaná 13,5letá kříženka Terezka, jen těžko popíšu, jak prázdný byl každý den bez ní, byla to úžasná psí kamarádka, která nám rozumněla beze slov a život s ní byl jedna dlouhá krásná procházka. Byli jsme rozhodnuti, že na dalšího pejska nějaký čas počkáme, ale kdo psa má, nebo měl, ví, že se to bez nich nedá dlouho vydržet a stejně jsme to nevydrželi ani my. Uběhl sotva měsíc a už jsme hledali nového psího kamaráda. Plemeno jsme měli vybrané a tak stačilo začít pročítat inzeráty. Bohužel byl červen a v tu dobu nebylo k mání žádné štěně, až na jednu chovatelskou stanici - Chs Zahrada snů, kde se jim čtyři dny před naším telefonátem narodila krásná štěňátka. Byli jsme rozhodnutí pro pejska, manžel chtěl černého, já bych brala havana braun, nakonec jsme se dohodli na černém, narodili se tři kluci - jeden černý, dva hnědí a tři holky - dvě černé a jedna hnědá. Bylo rozhodnuto, černý pejsek byl nádherný, zamilovali jsme si ho hned jak jsme ho poprvé uviděli, jmého dostal po tatínkovi a tak máme doma Cedrička jr, kterého jsme si přivezli 26. července 2010. Ale od toho jsou na světě ženské, aby vše dělali ještě zajímavějším a tak mě jednoho krásného dne napadlo pořídit domů Cedričkovi kamaráda, aby si měl s kým hrát. A protože u paní chovatelky ještě zůstal hnědý bráška Camaro, který mi naprosto učaroval už jako malý svou úžasnou mazlivostí, máme doma od 21. listopadu 2010 dva appllí brášky.

Appenzellský salašnický pes

Historie 

Vlastní historie všech švýcarských salašnických psů je poměrně krátká. První zprávy o chovu v dnešním slova smyslu máme až z poslední čtvrtiny 19. století. Je sice nepochybné, že tito psi nebo jejich předkové žijí na území dnešního Švýcarska už podstatně déle, ale jednotlivé rázy od sebe nebyly striktně odděleny. Pokud rozdíly existovaly, byly způsobeny izolací jednotlivých oblastí, např. členitostí terénu, bariérami hor apod.

V současnosti není příliš významné, zda předkové těchto plemen vzešli z molossů a dostali se do Švýcarska s římskými vojáky před více než dvěma tisíci lety, jak je uvedeno v análech, nebo zda pocházejí z velkých a těžkých plemen psů, která se v Alpách chovala odjakživa, jak se předpokládá dnes. Každopádně první zmínku o appenzellském salašnickém psu nacházíme v publikaci Tierleben der Alpenwelt, kde se toto plemeno popisuje jako „jasně štěkající krátkosrstý středně velký vícebarevný salašnický pes“, který „se místy používá jakožto špicovitý typ psa částečně k ochraně salaší, částečně ke shánění stád“.

V roce 1896 byl appenzellský salašnický pes popsán jako samostatné plemeno. První plemenný standard byl vytvořen především díky v té době největšímu chovateli a propagátoru těchto psů Maxi Sieberovi, který položil základ čistokrevnému řízenému chovu. Max Sieber si appenzellského salašnického psa povšiml na výstavách hospodářských zvířat pořádaných ve východním Švýcarsku. Toto plemeno bylo poprvé představeno na první mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru, kde se předvedlo osm vybraných jedinců. Díky podnětu prof. Dr. Alberta Heima, nadšence pro švýcarské salašnické psy, byl v roce 1906 v St. Gallenu založen „Appenzeller Sennenhund Club, který si kladl za cíl udržet a rozvíjet toto plemeno v jeho přirozené podobě. Cílený chov začal povinným zápisem všech narozených štěňat do plemenné knihy appenzellských salašnických psů.

Jméno dostalo plemeno, stejně jako ostatní švýcarští salašničtí psi, podle oblasti, kde bylo původně chováno. Toto lokální omezení pochopitelně už dnes neplatí a appenzell je chován po celém Švýcarsku i v dalších zemích. Jen je škoda, že tomuto pilnému a aktivnímu plemeni vzaly díky změně způsobu chovu hospodářských zvířat práci elektrické ohradníky a prostorné chlévy. Appenzellští sedláci dnes již bohužel příliš nectí tradici, podle níž patřil ke krásnému dobytku také krásný, pracovitý pes.

 

 

Standard plemene

Appenzellský salašnický pes (Appenzeller Sennenhund)
Standard FCI č. 46 ze dne 5.5. 2003

Země původu: Švýcarsko

Datum publikace platného originálního standardu: 25. 3. 2003

Použití: Honácký, ovčácký, strážní pes a pes ke hlídání domů a statků. Dnes také všestranný pracovní a rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

 

Celkový vzhled: Tříbarevný, středně velký pes, téměř kvadratické tělesné stavby, v celém rozsahu harmonických proporcí, svalnatý, velmi pohyblivý a hbitý, s chytrým výrazem obličeje.

Důležité proporce:

• Kohoutková výška k délce trupu = 9 : 10, trup spíše podsaditý než příliš dlouhý.

• Délka tlamy k mozkovně = 4 : 5.

Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný. Mírně nedůvěřivý vůči cizím; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.

 

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 52 – 56 cm, u fen 50 – 54 cm. Tolerance 2 cm v obou směrech.

Zbarvení: Základní barva je černá nebo havanově hnědá s pokud možno symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky. Malé hnědočervené odznaky (skvrny) nad očima. Hnědočervené odznaky na lících, na hrudi (vlevo a vpravo v oblasti ramenního kloubu) a na končetinách, přičemž hnědočervená je vždy mezi černou respektive havanově hnědou a bílou.